top of page
  • Obrázek autoraJitka

Důchodová reforma, nebo strašák budoucnosti?

V současnosti se politici dohadují, zdali nám, generaci budoucích seniorů, nastaví laťku pro odchod do důchodu v 65ti nebo dokonce až 68ti letech. Napříč parlamentem se svádí diskuze o tom, jestli zůstane zachované výchovné a v jaké výši by vlastně měla být červnová valorizace průběžných důchodů. Živnostníci a jejich nižší odvody trvale leží v žaludku těm, kteří v životě nepodnikali ani jeden jediný den a nenesli břímě podnikatelské odpovědnosti. Co naplat, peněz z důchodového fondu ubývá a politici zoufale hledají možnosti, jak celý důchodový systém udržet životaschopný.



Nedávno jsem ukončila krátký, účetně ekonomický kurz, završený odbornými zkouškami. Byla to pro mě zcela nová zkušenost nejen poznáním, jak bezpečně zkrotit čísla v rámci účetních zákonů, ale především v náhledu na ekonomiku a její nástroje, jako takové. A řeknu vám přátelé, občas jsem valila oči. Našimi přednášejícími byli ekonomové s mnohaletými zkušenostmi, vedoucí účetní renomovaných firem, ale i zaměstnanci finančních úřadů. Tihle ekonomové a účetní, to je vám je přátelé taková banda.... Nejen, že je s nimi sranda a jejich vtipům se směji ještě teď, ale především své práci rozumí, vědí o čem mluví, a vzhledem k tomu, že nikam nekandidují a nepotřebují se nikomu zalíbit, jsou ve svých výpočtech a ekonomických výhledech drze upřímní. Seberou data ohledně počtu obyvatel, ohledně počtu seniorů i nově narozených dětí, vhodí je do svých programů či excelovských tabulek (obrazně řečeno) a beze všech zábran předhodí výsledek výpočtu široké veřejnosti. A to prostě bolí. Najednou se z jejich analýz dozvíme, že přibývá penzistů, zatímco dětí se rodí málo, což vede k tomu, že se musí posunout věk pro odchod do důchodu. Čísla jsou neúprosná a proti přesným kalkulacím ekonomů nelze v podstatě nic namítat, ale...


Jedno odpoledne jsme se s přednášejícím zapovídali právě na téma důchodů. Každému je dnes jasné, že je to velmi ožehavé téma a napříč celou společností neexistuje jednotný názor, jak naložit s důchodovou reformou tak, aby tento systém průběžných důchodů zůstal udržitelný. Všimněte si prosím, že se nezmiňuji o starobním, ale o průběžném důchodovém systému - a to zcela záměrně. To je totiž to správné slovo, které nám tento příjem ve stáří nejlépe vystihuje, a díky kterému si můžeme udělat jasnější představu o tom, co jsou jeho důležité nosné body.


Když se náš přednášející zeptal, proč bychom měli nazývat tento základní důchodový systém průběžný, nikdo z nás studentů nedokázal tento jev konkrétně definovat a já si troufám říct, že toho není schopna ani velká většina našeho národa. Zcela z pohodlnosti jsme raději přijali název starobní, který je však ve své podstatě velmi zavádějící. Jen proto, že se lidem vyplácí ve stáří, bychom neměli překrucovat jeho název a také význam. Průběžným ho nazýváme proto, že do něj průběžně přichází a odchází lidé - chcete-li daňoví poplatníci. Systém průběžných důchodů je jako místnost, do které jedněmi dveřmi vstupují mladí, nadějní poplatníci, kteří právě započali svou kariéru a platí sociální pojištění. Vedle nich jsou lidé, kteří mají více či méně odpracovaných let a stále svým pojistným přispívají na důchody seniorům. V téže místnosti jsou také lidé - senioři - kteří už žádné pojištění neplatí, ale naopak, ze sociálních pojištění mladších generací je jim vyplácen starobní (pardon, průběžný) důchod. Jejich účast v tomto systému končí až okamžikem, kdy se jejich dny tady na zemi naplní a oni druhými dveřmi z této důchodové místnosti odejdou. Aby tento systém průběžných důchodů fungoval, musí být přímo úměrně vyvažován příchod nových poplatníků a těch, kteří vstupují do životní fáze občana, pobírajícího průběžný důchod.


Základním problémem, proč není současný systém průběžných důchodů udržitelný nejsou malí a středně velcí živnostníci s jejich nižšími odvody. I student prvního ročníku ekonomické školy ví, že drobní podnikatelé vyváží tuto skutečnost jinak a mnohdy i ve větší míře. Drobní podnikatelé s jejich výrobky, službami a tvorbou pracovních míst i v sociálně slabých regionech jsou důležití pro zdravý chod ekonomiky. Ani valorizace důchodů není to, co by ohrozilo zdravě nastavený systém důchodové politiky. Problémem z mého pohledu je, že stále se zmenšující krajíc sociálních odvodů musí nakrmit stále se zvětšující počet penzistů. Je to jako začarovaný kruh. Otevřeně kritizujeme kdekoho a kdeco, ale nikdo si netroufá klovnout do problematiky bezdětných daňových poplatníků, kteří děti buď nemohou, a nebo rovnou ani nechtějí mít.


Já nikam nekandiduji, nemám potřebu se nikomu vlichotit, takže si nyní mohu dovolit luxus upřímných slov.


Jak by se podle mého měly vyplácet penze? Uveďme si modelový příklad a představit si dvě stejně staré ženy. Jedna se bude jmenovat Maruška a druhá Anička. Obě ženy jsou vrstevnice, obě dvě se vyučily tkadlenami a obě dvě nastoupily do stejného podniku, zabývajícího se výrobou textilií. Abychom mohli tento příklad lépe sledovat, pojďme si říct, že obě dvě ženy zůstaly celý život tkadlenami se stejnou mzdou. Anička porodila a vychovala dvě děti, Maruška ani jedno. Nevíme proč tomu tak je. Dost možná měla Maruška zdravotní problém, který jí neumožnil mít děti, možná žádné dítě nechtěla. Kdo ví. Nakonec si obě dvě ženy odpracovaly několik desítek let a vstoupily do průběžného důchodového systému, coby seniorky, ale pozor, každá s diametrálně odlišným důchodem. Proč? Důvodem je právě Maruščina bezdětnost.


Zatímco Anička vychovala dva nové daňové poplatníky, kteří se zapojí do průběžného důchodového systému, za Marušku se nemá kdo zapojit. Anička vychovala dvě děti a za celý život ji to stálo nemalé finance, takže spořit si na důchod mohla jen v určitém omezeném množství. Zato Maruška si mohla spořit v úplně jiných číslech. Nejprve si odkládala finance pro svoji budoucí rodinu, ale v okamžiku, kdy zjistila, že její manželství zůstane bezdětné, změnila se automaticky tato finanční rezerva na její zajištění na důchodový věk.


Měla by mít Maruška nárok na průběžný důchod? Samozřejmě! Bylo by neetické a hlavně nespravedlivé oznámit bezdětné Marušce, že žádný důchod mít nebude, protože neporodila a nevychovala dítě. Ale stejně tak by bylo neetické, kdybychom zase Aničce řekli, že si měla na důchod naspořit mnohem víc, nejlépe tak, jako Maruška. To prostě při výchově dvou dětí dost dobře nejde. Oběma ženám bude pochopitelně vyplácen důchod, ovšem je pravděpodobné, že zatímco Anička z jeho výše při troše skromnosti (a s nějakými svými úsporami) pohodlně vyžije, Marušce průběžný důchod pokraje jen určitou část výdajů a ona sama bude muset čerpat své vlastní naspořené peníze.


Říkáte, že to není fér? Já tvrdím, že je. Mé tvrzení je možná hrubé, přímočaře drzé, ale taky rozhodně férové.


Pokud má být průběžný důchod spravedlivý pro všechny, potom by se měl, podle mého názoru, skládat za tří, stejně zastoupených částí. První z nich je délka pojištění, tedy počet odpracovaných let každého pracujícího člověka. Poté následuje výše pojistného a nakonec i počet dětí, který každý z nás, občanů přivede (vychová) jako nového daňového poplatníka. Dnes bere společnost za samozřejmé splnění pouze prvních dvou podmínek. Průběžný důchodový systém je však nastaven tak, že jakákoliv platba pojistného se okamžitě mění na důchody pro generaci předchozí. Je sice hezké, že bezdětní lidé poctivě platili důchody předchozí generaci, ale sami novou generaci nevychovali. Nebudu zde hodnotit proč to tak je. Já nejsem soudce Marušky a pokud si děti opravdu přála a mít je nemohla, potom s ní hluboce soucítím. Z ekonomického pohledu však musím říct, že by Maruška měla na své stáří využít úspor, které nikdy nemusela investovat do výchovy dětí. Protože pokud mluvíme o financích, které je třeba vynaložit na výchovu dítěte za cca 20 let, s klidem můžeme hovořit o jednom až dvou milionech korun. Že ne? Pokud si dobře vzpomínám, dítě mě stálo určitou finanční částku už ve chvíli, kdy jsem se o svém těhotenství dozvěděla. S trochou nadsázky můžeme říct, že to všechno začíná nákupem těhotenských vitamínů a končí pořizováním šatů na maturitní ples. Co všechno je mezi tím si jistě každý dokáže představit. Možná namítnete, že pro někoho je výchova dětí finančně nákladná, a proto si nikdy dítě záměrně nepořídí. Ano, výchova dítěte je nákladná. Ale je nákladná pro všechny stejně, s výjimkou rodin Andreje Babiše a dalších horních deseti tisíc obyvatel.


Vím, že život není přímočarý a mohou nastat situace, kdy sice žena vychová dítě, ale to se z nejrůznějších důvodů daňovým poplatníkem nestane (např. vážná nemoc...). Taková žena nemá dostatečně naspořeno na stáří, a její dítě se zároveň nezapojí do plateb sociálního pojištění. Tyto nestandardní situace s důvěrou vkládám do rukou příslušných ministerstev a věřím, že moudré hlavy našich politiků dokáží předložit pečlivě propracovaný systém průběžných důchodů, který by spravedlivě zohledňoval všechno a všechny.


Záměr tohoto článku je jiný. Cílem mého slohového cvičení je poukázat na to, že doposud ve výpočtu průběžného důchodu každého občana nebyl zohledněn počet řádně vychovaných dětí coby klíčový a důležitý parametr výpočtu, ale pouze jako něco okrajového a spíše symbolického. A to si myslím, není dobře.


Článek věnuji svým přátelům, známým i široké veřejnosti. Vím, že mnohým se mé tvrzení nebude líbit. Někoho možná napadne, proč navrhuji takto razantní změnu náhledu na průběžné důchody. Vždyť jedna bezdětná Maruška se snadno ztratí v záplavě jejích kamarádek se spoustou dětí a důchodový systém se s tím snadno vypořádá. Ano, toto jsme mohli tvrdit před třiceti lety, kdy bezdětná žena byla spíše výjimkou a důchodový systém byl silný natolik, že mohl Marušce vyplácet stejně vysokou penzi jako jejím kamarádkám. To už však skončilo. Dnes je téměř každý čtvrtý pár bez dětí a každý třetí jen s jedním dítětem. Jenomže toto průběžný důchodový systém rozhodně nezachrání, třebaže bychom si to jistě přáli.


52 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page