• Jitka

Franz Kafka a panenka

Ten den byl zdánlivě obyčejný, jako každý jiný. Slunce pozdního odpoledne hladilo listy stromů v jednom z berlínských parků, a hezké počasí přímo vybízelo k procházce ve stínu jejich rozložitých větví a mezi kvetoucími keři azalek.


Toho odpoledne se nechal zlákat k procházce parkem i spisovatel Franz Kafka. Vyšel na jednu z pískem vysypaných pěšinek a za malou chvíli už očima bloudil korunami stromů, posedával na lavičkách a všemi smysly vnímal tu atmosféru, kterou příroda na tomto malém kousku uloupila městu. Bloumal stromovím, nastavoval tvář slunečním paprskům, nechal sluch unášet se zpěvem ptáků a po chvíli už přestal vnímat čas.

Zahleděn sám do svých myšlenek, přešel téměř bez povšimnutí kolem plačícího děvčete, které se choulilo na jedné z laviček a ronilo veliké slzy zoufalství.


Kafka si jí všiml až na poslední chvíli, poté se zastavil a v rozpacích pozoroval to nešťastné dítě. Ztratilo se snad rodičům? Nebo mu někdo ublížil?

„Pročpak pláčeš, maličká?“ zeptal se dívky nesměle.

Ač byl v té době téměř čtyřicetiletý, byl si dobře vědom toho, že děti jsou mu naprosto cizí a on sám je dětskému myšlení na míle vzdálený.

„Ztratila jsem panenku.“ vzlykala ta malá, sotva osmiletá holčička a utřela si uslzené tváře do rukávu.


Dětský pláč ho iritoval i dojímal zároveň. Rozhlédl se kolem, zda neuvidí poblíž chůvu, či rodiče, ale zjistil, že v této chvíli je na jakoukoliv rytířskost zcela sám.

Nadechl se.


„Jistě ji spolu najdeme.“ nabídl Kafka rozpačitě, ale přeci jen gentlemansky svoji pomoc a vydal se spolu s ní hledat ztracenou hračku.


Prošli celým parkem, nahlédli snad pod všechny stromy, kde si ten den dívka hrála, tu a tam dokonce rozhrnuli větve keřů, ale panenka jako kdyby se do země propadla. Kafka nevěděl, co si v tu chvíli počít, ale nešťastný pohled toho neznámého dítěte ho nenechával chladným. A možná proto se nehodlal jen tak vzdát. Snad kvůli sobě...


„Přijď zítra odpoledne sem, na toto místo a spolu ji budeme opět hledat.“

Děvče souhlasilo s nabízenou pomocí a na druhý den skutečně čekalo na smluveném místě.

Franz Kafka také dodržel svůj slib a ve stanovenou hodinu se objevil u lavičky, kde se předešlého dne rozloučili. Avšak tentokrát už panenku nehledali. Kafka vytáhl z kapsy saka dopis a podal ho překvapenému dítěti.


„Toto je dopis od tvé panenky, našel jsem ho ve své poštovní schránce.“

Dívka roztrhla nedočkavě obálku a nahlas přečetla několik vět, napsaných černým inkoustem.

„Má drahá, netrap se mým náhlým zmizením. Musela jsem znenadání odcestovat a dnes ráno jsem dorazila do Paříže. Je to nádherné město, tepající každodenním životem a s duší velikou, jako celý širý svět. Začala jsem se učit francouzsky a věřím, že ti budu moci zase brzy napsat. Po tvém příteli ti budu pravidelně posílat dopisy. S láskou, Tvá panenka.“

Děvče se zaradovalo, že její panenka není nadobro ztracena a po několik dalších týdnů se s Kafkou scházelo v parku. Ten jí pokaždé předal krátký dopis, psaný černým inkoustem, a s texty, které ji seznamovaly s místy, na kterých nikdy předtím nebyla. V dopisech její oblíbená hračka vyprávěla o dalekých zemích, o pyramidách, které navštívila, i o vlnách šumícího moře. Panenka cestovala po celém světě a její dopisy byly plné dobrodružství, nečekaných příhod, říkanek, ale i dětských pohádek. Tu a tam se dívenka dovídala i o lidech, kteří lemovali panenčinu netradiční pouť. V jednom z dopisů například stálo.


„Potkávám na svých cestách mnoho zajímavých lidí. Jednou je to flašinetář na rohu jihošpanělské ulice, podruhé hoteliér v indickém Dillí. Když mne jednou zachvátily bolesti a zimnice, léčil mne samotný šaman indiánského kmene uprostřed amazonského pralesa. Tito lidé ke mně byli milí a laskaví, třebaže mají jistě i své stinné stránky a nedokonalosti. Ale přesto všechno jsou všichni do jednoho krásní, ve své jedinečnosti.“


Jednoho dne zakoupil Kafka novou panenku a vypravil se s ní do parku. Tam ji dívence daroval s tím, že se konečně vrátila domů. Děvče se na dárek podívalo a zarmouceně ho vrátilo zpět do jeho rukou.


„To není moje panenka.“ řekla zklamaně.


Ale on se jen usmál a podal jí další dopis, v němž stálo vysvětlení.


„Mé cesty mne změnily. Už nejsem tou, která tě kdysi dávno opustila uprostřed parku. Nejsem lepší, ani horší než dřív, jsem jen jiná a bohatší o nové poznání, zkušenosti a přátele.“

Děvčeti se rozzářily oči. Objala svou znovunalezenou přítelkyni a na chvíli ji pevně sevřela v náručí.

„Tolik moc jsi mi chyběla.“ zašeptala jí do tváře a poté zvedla oči ke Kafkovi.

„Děkuji...“ a rozběhla se směrem k domovu.


Kafka se za ní ještě dlouho díval a nostalgicky se usmíval nad příběhem, který toho dne došel ke svému konci. Už nikdy se s tou neznámou holčičkou nesetkal a necelý rok poté zemřel.

Roky plynuly a dívka vyrostla v dospělou ženu, jejíž panenka byla uschována v papírové krabici na půdě rodného domu. Neměla nejmenší tušení, kdo byl onen muž, jenž jí dokázal, že naděje nikdy neumírá.


Jednoho dne však při úklidu půdy otevřela krabici a vyjmula z ní svou oblíbenou hračku z dětství. Téměř si nepamatovala, jaký příběh se k ní vázal, ale když ji chtěla uklidit zpět do krabice, všimla si, že v kapse panenčiných šatiček je vložený malý, složený list papíru. Když ho otevřela, byla v něm napsaná tato slova.


„Všechno, co milujete, bude pravděpodobně ztraceno, ale nakonec se láska vrátí jiným způsobem. Franz Kafka“





0 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW ME

  • Instagram
  • Facebook Social Icon

© 2021 by Jitka Závodná

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now