Připravuje se...
:) Už se pomalu tvoří nové dílko...

„Musíš zmizet Josefe. Ty i tvá rodina už tady nejste v bezpečí. Tohle byla jen předehra. Toho inženýra zavřeli a putuje už do pracovního tábora. Velmi brzo dojde i na Tebe!“

Tehdy jsem poprvé zahlédla v tatínkových očích strach a velké obavy. Nechápala jsem, čeho se tolik moc bojí, ale jedno bylo více než jisté. Můj otec, ten vysoký a nebojácný Josef se začal skutečně bát. Zaslechl můj a Jarmilčin smích, který se ozýval z dětského pokoje a náhle mu došlo, že životy nás všech jsou ve velkém ohrožení.

Dokonce i Anna, která na sobě nikdy nedala nic znát, která si všimla otcova příchodu a vypadala také velmi nervozně. Raději popadla nákupní tašku a spěšně odešla z domu, jen aby s námi nemusela o ničem hovořit.

Vzduch byl hustý, jako před prudkou bouřkou a i mamince a nám dětem došlo, že se něco děje. Něco velmi zvláštního a jistě ne dobrého.

„Sbalte se. Ihned!“ Rozkázal Alexej. „Tady jsou Tvé papíry – všechny – pasy a povolení.“

Josef se na něj tázavě podíval. Věděl, že pas jeho a Růženky měl Vladimír u sebe už od jejich příjezdu. Jako jeho doklady ve Svazu mu stačila bumážka, kterou nosil u sebe a legitimace.

„Neptej se a o ničem se nerozmýšlej,“ naléhal Alexej. „Dlužím to své rodině a sobě…. Ne tobě…“

Maminka sedí v pokoji jako zařezaná, ale z ničeho nic prudce vstane a jde přímo do ložnice. Rychle sundá ze skříně kufr a hází do něj její i Josífkovy šaty, bez ladu a skladu. Jakoby bez rozmyslu do něj nahází vše, co jí přijde pod ruku a potom rychle zaklapne víko kufru.
Mám pocit, že všechno, co se kolem mě odehrává, je jen zlý sen, ze kterého se za chvíli probudím. Že je to jen těžká noční můra, která odezní tak rychle, jako začala. A tak stojím v hale a mlčky se dívám po všech, kteří kolem mne proběhnou, aniž by mi věnovali jen jeden jediný kratičký pohled.
Z horního patra domu zaslechnu Jarmilčin pláč, který se mísí s maminčiným vysvětlováním, že všechny hračky do jednoho kufru prostě nepobereme. Pár minut poté Jarmillka seběhne schody do haly, a aniž by si mě všimla, vybíhá rovnou na zahradu, kde obejme svého milovaného vlčáka. Ani on s námi nemůže...
V tom ve dveřích domu zarachotí klíč a dovnitř vstoupí Anna. Drží v ruce tašku s nákupem a ve tváři má výraz, který jsem u ní nikdy neviděla. Je zvláštní, až strnule přísný.

Právě v tom okamžiku seběhne do haly i maminka s velikým kufrem v rukách a Anna jí nekompromisně zastoupí cestu.

„Josefe!“ zavolá maminka zoufale o pomoc a tatínek i s Alexejem v patách se vzápětí přiřítí z jídelny, kde v tichosti spřádají plán útěku.

„Necháš je odejít! Všechny! Nebo začnu mluvit a ty víš, co se potom stane!“ Pohrozí jí Alexej něčím, o čem nevíme zhola nic, ale Anna evidentně ano.

Její korpulentní postava nám uhne z cesty a maminka volně prochází kolem ní, aby zanechala kufr na zápraží a utíkala zabalit další.

„Jsi blázen Alexeji!“ Vykřikne Anna. „Stejně je nezachráníš! Už teď jsou ztraceni...!“
„Mlč!“ Utne Alexej jejich hádku a jde k telefonu, aby pro nás narychlo sehnal auto.

Všude kolem je chaos a zmatek, Alexej stále někam telefonuje a snaží se sehnat automobil. Během dvou hodin skutečně zatroubí klakson auta na ulici před domem a my odjíždíme na nádraží. Jen s několika málo zavazadly, se slzami v očích a s velkým zármutkem.

FOLLOW ME

  • Instagram
  • Facebook Social Icon

© 2020 by Jitka Závodná

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now