Svět, který kdysi dávno patřil jen jí….

​

Už v úvodu knihy Svět, co byl mým jsem zmínila krátké setkání se ženou, která byla na první pohled naprosto stejná jako mnohé další ženy ze vsi, ve které žila.

Stará, vrásčitá tvář ženy ve lněném šátku, zpod kterého vyčuhovaly šedé, takřka bílé vlasy. Tenkrát ta žena seděla za stolem v kuchyni své sousedky, usmívala se a ochotně poposedla na dřevěné lavici, aby mé mamince a mě uvolnila kousek místa k sezení.

​

Víc už si nepamatuji. Byla jsem tehdy skutečně malé dítě, ale přesto všechno mi v paměti utkvěla maminčina poznámka směrem k této cizí, usměvavé ženě.

„Ta paní, když byla ještě mladá, žila na zámku…“

V tu chvíli mi nic toho nedávalo smysl. Na zámku přeci žily princezny, nosily krásné šaty a jedly z bílých talířů stříbrnými příbory…

​

Když naše odpolední návštěva u maminčiny přítelkyně na vsi skončila, vydaly jsme se my dvě autobusem zpět do města, kde jsem se narodila, a kde mi tu cizí paní vůbec nic nepřipomínalo. Avšak ten dojem ze setkání s ní byl natolik silný, že jsem si ho i přes bezstarostnost mého dětství musela zapamatovat.

Na prahu dospělosti se mi její stará, vrásčitá tvář jednoho dne opět vybavila. Právě jsme s maminkou hrabaly listí na naší zahradě a aby nám lépe ubíhal čas, oprášila jsem vzpomínky a zeptala se na ní. Kdo to vlastně byl, ta cizí žena, která kdysi žila na zámku?

 

„No přeci paní hraběnka…“ Odpověděla mi maminka stručně.

​

„Ale to víš, ta už dávno nežije. Neměla to zrovna jednoduché…“

​

Tato krátká věta podnítila moji zvědavost a já se jednoho volného dne, tak jako před mnoha lety, vypravila autobusem do té malé zapadlé vsi na konci okresu.

Vyptávala jsem se na ní cizích lidí, které jsem jen tak náhodně potkala v místním obchůdku, a ti mi ochotně vyprávěli vše, co si o paní baronce, s hraběcím titulem pamatovali. Ochotně mne odkázali na nejstarší pamětníky ze vsi a jak to tak bývá, staří lidé rádi vzpomínají.

​

Toho dne jsem odjížděla plná nadšení a informací, které se ke mně dostaly a byla jsem pevně přesvědčená, že příběh paní baronky by vydal nejméně na román. Tolik útrap, životních zvratů, ale i lásky, která hraběnku von Steinberg provázely, by nezažil běžný smrtelník za několik svých životů…

Jak to ve všech mých knihách bývá, snažím se ochránit soukromí potomků a jiných osob, které v knize vystupují, a tak jsou všechna jména v knize pozměněna. Na druhou stranu si přeji, aby byl příběh uchován v co nejvěrnější podobě, a tak se striktně držím toho, co se v průběhu let opravdu událo, historických faktů a dějů nevyjímaje.

Román Svět, co byl mým se svým způsobem liší od mé dosavadní tvorby. Popisuje život šlechty, jejich vztah k okolnímu světu a životním hodnotám, které se mnohdy lišily od těch, které vyznávali ostatní. Mnozí z běžných obyvatelů vsi si nejspíš ani neuvědomovali odpovědnost a břímě, které na svých bedrech musela šlechta nést, a možná nejednou ve svých úsudcích paní hraběnce křivdili.

​

Pro některé čtenáře proto může být složitější sžít se s pocity venkovské šlechtičny, ale pokud se jim to podaří, jistě nebudou litovat.

​

Poctivě jsem sbírala všechny dostupné informace o venkovském panství, do kterého měl být můj příběh usazen a během necelého roku se pod mýma rukama zrodila kniha, která je silně inspirována příběhem této nevšední ženy, opředené mnoha tajemstvími…