Život bere i dává...
„To přeci není možné, nikdy to nebylo možné...“ říkám si polohlasem, jen tak sama pro sebe, když se oblékám za bílou plentou v ordinaci.
Ale lékařka mne přeci jen slyší. „Bylo to málo pravděpodobné, to ano, ale ne nemožné...“
Usedám na židli, naproti ní a ona mne upřeně pozoruje. Známe se již mnoho let. Byla mou ženskou lékařkou v dobách, kdy jsem musela při prvním těhotenství na operaci a nejednou mi dodávala naději ve chvílích, když jsem se marně pokoušela znovu otěhotnět. A slova podpory se mi od ní dostávalo i tehdy, když jsem ovdověla a dlouho poté se jen tiše ploužila městem i svým vlastním životem jako tělo bez duše, jako stín sebe samotné.
Její slova podpory přichází i teď. Má čas mne vyslechnout a já jí vše vyprávím. Vyprávím jí o tom, jak jsem ho potkala. Toho mladého, drzého kluka, s kudrnatými vlasy a temnýma očima. Také se jí svěřím, že se mi najednou všechno zdálo tak jednoduché. Protože dokud jsem ho nepotkala, stále jsem jen v rukou křečovitě třímala otěže života, které jsem sama nedokázala udržet a ze všech sil se jen snažila ten prudký, nezvladatelný život zkrotit a udusit sama v sobě.
Věří mi, když jí říkám, že on mi pak ukázal něco jiného. Sedí naproti mně a úsměvem mne vybízí k dalšímu vyprávění, které ze mne vyplavuje všechnu tu bolest a trápení předchozích let. To Honza mne přesvědčil, že otěže života mohu s klidem upustit a nechat je volné. Dovolit osudu, aby si s nimi dělal, co se mu právě zamane a nechat se vézt tam, kam nám sám určí. Bylo tak snadné poslechnout... Nechat znavenou mysl spočinout a skrýt se za zády toho, kdo mne poprvé vyzval k tanci. Nechat se vést v rytmu hudby a nemyslet na nic, nepřipustit si žádné následky.
Chápe mne, když vyprávím o tom, že už jsem znavená tím věčným bojem o každičkou píď lidského štěstí, tím věčným kličkováním mezi nástrahami, a jediné, co nyní chci, je jen trocha klidu, pochopení a radosti. A taky lásky...
„Ale jestli si nejste úplně jistá, ještě můžeme něco udělat...“ upozorňuje mne lékařka na možnost krajního řešení, které ale nemohu přijmout.
Zakroutím hlavou a usměji se na ni. A ona mi úsměvem schválí mé rozhodnutí.