Vrátit se do minulosti? Kdo by občas nechtěl mít tu šanci. Stroj času ale doposud vynalezen nebyl a atmosféra dob minulých na nás může dýchnout snad jen z muzea či filmu pro pamětníky. Tedy pokud se nestane malý zázrak, kdy nás minulost nechá nahlédnout pootevřenými dveřmi tak, jako nedávno mne...
Vystupuji na peroně malého nádraží a jediné, co mne přivítá, je podzimní mrholení, do kterého by ani příslovečného psa nevyhnal. A tak mi nezbývá, nežli si přes hlavu přetáhnout kapuci a vydat se k cíli, za kterým jsem se trmácela několik set kilometrů.
Dle instrukcí vyjdu před nádražní budovou, minu poštu, několik domů a ulic až na most, který spojuje břehy tohoto ospalého městečka. Na konci mostu jsou úzké, jen málo udržované schůdky, které mne vedou přímo tam, kde se prý už dávno zastavil čas. Do starého židovského gheta v Třebíči, s křivolakými uličkami, a cestami vydlážděnými kočičími hlavami. Jen málo se změnilo od dob, kdy z něj byli vyhnáni jeho obyvatelé a do jejichž domovů se takřka obratem nastěhovali jiní.
Tak přece jen měla pravdu... pousměji jsem nad slovy mé známé, která mi horlivě doporučovala návštěvu právě tohoto městečka. Dosud zde žije žena, pamětnice, která zná toto místo ještě z dob, kdy uličkami jezdily koňské povozy, a kdy se z přilehlé synagogy ozývaly modlitby věřících. A já se dnes, v této čtvrti, v malé kavárně na rohu ulice, s touto zvláštní ženou setkám. Paní Marie totiž s radostí přijala mé pozvání na kávu a ještě radostněji se nabídla, že mě její rodnou čtvrtí provede. A tak spolu nyní sedíme u kavárenského stolku a číšník nám přináší nejen kávu, ale i dvě skleněné lahve s limonádou.
„Zonka...“ pronese s úsměvem Marie a na počest našeho shledání otevře skleněnou lahev. „Už jako dítě jsem ji milovala a jak si tak vzpomínám, nic se na ní za ta dlouhá léta nezměnilo. Ani flaška, ani ta chuť.“
Prohlédnu si lahev od limonády, jejíž tvar nápadně připomíná retro sklenice ze starožitnictví a svlažím své vyprahlé rty. Sladká, perlivá chuť malinovky mě příjemně osvěží a je vlastně prvním pomyslným krůčkem na cestě zpět, do světa vzpomínek.
„Můj strýc pracoval v Zonce už za první republiky a nosil nám je domů v síťovce. To je ta továrna u řeky, kterou jste míjela.“
Její ruka, protkaná žilkami, se zvedne a ukáže skrze okno na jeden z obchodů, jehož výloha je dřevěná a se starou vyhrnovací roletou, jakých už není k vidění mnoho. Vysvětlí mi, že její strýc nakonec skončil jako příručí právě v tomto obchůdku a o několik domů dál, v domku se zelenou fasádou, zase žila její babička s dědečkem. Vzpomínky se náhle vynořují jedna za druhou, a protože máme dopito, vydáme se na procházku čtvrtí, jejíž genius loci je všudypřítomný a historie na nás dýchá z každého kouta, z každého patníku na ulici a vůbec ze všeho, co se kolem nás nachází.
Vracející se vzpomínky
Ve vyprávění mé průvodkyně náhle ožívají nevšední příběhy, které už dnes nikdo nepamatuje. Jen ona sama. Ochotně ukazuje na domy, ve kterých dříve fungovaly košer obchody, a také míjíme starou židovskou školu i špitál, který spravovala místní náboženská obec. Gheto bývalo v dobách své existence soběstačné, což je patrné dones.
Na jedné z křižovatek ulic zahlédneme stále ještě funkční pumpu, kde hospodyně nabíraly vodu do domácností. Stávaly vždy ve frontě, jedna za druhou a rychlost, s jakou čepovaly vodu do připravených věder, byla přímo úměrná množství klepů, které se ten který den právě urodily.
Naše kroky nás přivedou po kočičích hlavách až k domu, kousek od náměstí. Zastavíme a ona se zasměje při pohledu na dubové dveře, před kterými právě stojíme a s úsměvem zavzpomíná na ty, kteří tu kdysi dávno žili. V tomto nízkém domku bydlela početná rodina Kohnových, která rok co rok přivítala na svět děťátko. Pikantnosti se vždy dobře pamatují, a tak se dochovala i vzpomínka na to, jak se ženy z místní komunity složily a zaplatily paní Kohnové lékařský zákrok, aby už nemusela rodit další potomstvo.
Ten bezstarostný smích nás provází po cestě křivolakou uličkou, až do centra čtvrti, kde se zastavíme před bývalým rabinátem. Na jeho zdi je umístěna pamětní deska se jmény těch, kteří byli donuceni z tohoto místa odejít a už nikdy se nevrátili.
„Vy jste je znala?“ Zeptám se neohrabaně, ale ona má pro mé otázky pochopení.
„Všechny. Cecílie... nikdo jí tady neřekl jinak než bláznivá Cilka.“ Ukázala na jedno ze jmen vyrytých na desce.
„Byla to chudák ženská bláznivá, chodila po celý rok v dlouhém černém kabátě a sbírala odznáčky. Když jí někdo potkal, a připíchl nový odznáček do klopy kabátu, měla radost jako malé dítě. A když se jí kluci posmívali, zvedla kabát a ukázala na ně holý zadek.“
Obě dvě se sladkobolně usmíváme nad bláznivou Cilkou a zase se vracíme k měděné desce.
„A nebo Konrád. Byl to mladý chlapík, takový podivín. Když ho děti potkaly, začaly na něj pokřikovat ´za patama myš, myš´ a on se celý rozklepal strachy a utíkal ulicí, co mu síly stačily.“
Nakonec ukáže prstem na jedno ze jmen a smutně povzdychne.
„Evička Kafková, ta byla nejmladší ze všech dětí, co tu žily. Nebyly jí ani dva měsíce a rodiče ji na nádraží nesli v prádelním koši. Každý ten koš držel za jedno ucho a tak ji nesli až tam, kde se měli všichni shromáždit. Bylo tehdy větrno a nevlídno, ale ona vůbec neplakala...“
Paní Marie se kolem sebe rozhlédne a ukáže vycházkovou holí z jednoho konce ulice až na druhý.
„Tudy šli, vedle sebe, a každý jen s kufříkem. Pak po těch schodech až na most a nahoru k nádraží. A odtud pryč.“
Zvednu oči směrem k mostu a teprve teď si uvědomím, že stejnou cestou jsem šla ráno i já. Při té myšlence mě zamrazí, ale zvědavost mě přinutí ptát se dál.
„Měli strach?“
„Kdepak. Všichni si mysleli, že se jednou vrátí. Nic jsme tehdy nevěděli a všechno to vypadalo, jako kdyby jeli na dovolenou...“
Nedopalek doutníku, ale i „pánský časopis“
Tímto se dostáváme až k tématu deportací a mě začíná být tak trochu úzko. Mám vůbec právo se ptát? Ale laskavý pohled té dobré ženy mě ujišťuje, že ano, vždyť od toho jsem přeci tady.
„Ale vy jste odejít nemusela...“ Ptám se opatrně, ale i tak se cítím dost hloupě.
„Ne... Já jsem ze smíšeného manželství.“
Je večer. Doprovázím Marii až k jejímu domu a ona mi se zaujetím vypravuje o lásce jejích rodičů. O tom, jak se poznali a co pro sebe znamenali. Její tatínek se jmenoval Samuel a byl jedním z nejpohlednějších mužů široko daleko. On byl Žid, zatímco maminka katolička. Rodiče jejich sňatku nepřáli, ale oni si přesto prosadili svou. A nikdy nelitovali.
Zavzpomínala i na válečná léta, kdy museli všichni povinně nosit žlutou hvězdu na kabátě, nesměli navštěvovat kino, kavárny, ba dokonce ani lékaře. Lidé se Židů začali bát, ale bylo i mnoho těch, kteří rádi a nezištně pomohli.
Náhle stojíme před domem, u kterého se máme rozloučit.
„Nechcete si u mě ještě vypít kávu?“ Nabízí mi Marie další pohoštění a já po chvilce přemlouvání ráda přijmu. A zanedlouho už spolu sedíme v kuchyni.
„Zachovali jsme tu všechno tak, jak to po rodičích zůstalo. Nechali jsme všechen nábytek a taky tatínkovu pracovnu.“ Změří si mě zkoumaným pohledem, a potom se zeptá tentokrát ona mne.
„Chcete ji vidět?“
Vstupujeme do té místnosti a já zůstanu v úžasu stát uprostřed. V pokoji se nachází krásný art deco nábytek, ale i starožitný, dřevěný stůl a kožené křeslo. Na stole je popelník se zápalkami, hned vedle kalamář s inkoustem a pánské rukavice. Ve vitríně jsou uloženy vycházkové hole a ve skříni několik klobouků. V popelníku je také nedopalek doutníku, který snad dodnes čeká na toho, kdo jej tu před mnoha lety zanechal.
„Podívejte se i do stolu...“ Nabádá mne a já opatrně otevřu jednu zásuvku po druhé.
Vidím zde dobovou korespondenci, kterou se neodvažuji číst, podložku s několika kapkami inkoustu, ale i pánský časopis se slečnami, který opravdový gentleman nikdy nepřizná.
Všude je klid, ticho a já mám pocit, že pán domu co chvíli vstoupí do pracovny a popřeje nám oběma hezký večer. A potom zase jakoby nic odejde a všude kolem se opět rozhostí to klidné ticho, které se v pracovně rozléhá od chvíle, kdy naposledy tu za sebou zavřel dveře a pak, snad i se vzpomínkou na toto místo, v Osvětimi zavřel oči.
Rozloučení...
Nakonec se rozloučíme jako dávné přítelkyně a slíbíme si, že se znovu potkáme. A potom už chvatným krokem spěchám na nádraží, aby mi neujel i ten poslední vlak domů.
Když přecházím most, který odděluje gheto od zbytku města, musím se na malou chvíli zastavit a naposledy se zadívat na krásu těch několika desítek rozličných střech, pod kterými žije přítomnost spolu s minulostí. Zavřu oči a v paprscích zapadajícího slunce se v ulicích začnou vynořovat přízraky těch, jejichž kroky kdysi hladily lesklou dlažbu kočičích hlav. Početnou rodinu Kohnových, jejichž drobotina pobíhá kolem domu, bláznivou Cilku, bloumající ulicemi, ale i bojácného Konráda, kterak prchá před houfem rozdováděných dětí, jejichž smích se vznáší k obloze.
Otevřu oči a na okamžik v jednom z těch mnoha oken zahlédnu postavu muže, v bílé nažehlené košili, jenž se s úsměvem dívá směrem ke mně, držíc svůj oblíbený doutník. Samuel mi lehce pokyne na pozdrav...
Foto archiv: Milada Lamasová
