Dokáže práce pouličního metaře zlomit lidskou bytost, nebo ji naopak, skrze svou jednotvárnost, zavede do světa nekonečných úvah a rozjímání?
O tom, a také o mnohém dalším nám vypráví kniha spisovatele Ivana Klímy - Láska a Smetí.
Román poprvé vyšel v roce 1988, v exilovém vydavatelství Rozmluvy, toho času působícím v Londýně. Vůbec prvního vydání v Československu se kniha dočkala až v roce 1990 v Československém spisovateli a poté následovaly ještě další tři vydání v několika českých nakladatelstvích. Kniha byla několikrát vydána i v angličtině a v průběhu let vyšla také ve většině evropských zemích. Nakonec se rukopisu ujala i vydavatelství mimoevropská, a to v Číně, Japonsku, Íránu, Koreji, Izraeli a v Turecku.
Děj knihy je usazen do konce 70tých let minulého století a začíná okamžikem, kdy je politickým režimem zapovězený spisovatel nucen nastoupit do zaměstnání, na míle vzdáleného jeho milované profesi. Nová práce metaře v tehdejších službách města Prahy má být trestem za jeho politickou neposlušnost a nulovou angažovanost při budování socialistického ráje na zemi.
Text nás hned z kraje knihy seznamuje s bizarními postavami metařů a s jejich někdy smutnými, jindy zase humornými příběhy, které však v celém příběhu stojí na pomyslném pozadí autorových úvah, vzpomínek a palčivých životních otázek.
Celý příběh je pak tvořen prolínáním tří dějových milníků, z nichž jeden vypráví o vášnivé lásce hlavního hrdiny k mladé sochařce Darje. Její láska je vášnivá, smyslná, fascinující a doslova mu vlévá novou krev do žil... Potkává ji ve chvíli, kdy se život kolem něj stává jednotvárným, v komunistické zemi těžko snesitelným a on náhle prožívá lásku, která ho učiní neskonale šťastným.
Darjiným pravým opakem je manželka hlavního hrdiny, starostlivá, nenápadná žena, jejíž jméno v knize takřka nezazní. Je psycholožkou, snažící se lidem kolem sebe neustále pomáhat, opečovávat je a štěstí jejích bližních je pro ni důležitější, než její vlastní. I ji hlavní hrdina příběhu miluje, avšak jinak nežli Darju, a tak se euforie a štěstí střídá s pocitem viny a mučivými výčitkami svědomí. Láska je tak pro něj světlem naděje i tmou marnosti zároveň.
Avšak lidská láska má mnoho podob, a proto druhým dějovým milníkem je synova láska k umírajícímu otci. Hlavní hrdina pečlivě zvažuje každé otcovo slovo, to vyřčené, i nikdy nevyslovené a v hloubi duše se připravuje na den, kdy se všechna ta slova, setkání i jejich společné rozhovory stanou jen pouhou vzpomínkou.
Autor knihy však jde ve svých úvahách ještě dál. Pocity štěstí, viny i smutku nutí hlavního hrdinu zamýšlet se o lásce jako takové.... o lásce Franze Kafky k ženám, k vlastní rodině, o lásce či nelásce k materiálnímu světu i k sobě samému, což vytváří třetí, neméně důležitý, milník tohoto díla.
A právě láska je tou nejsilnější linkou, která se v knize Láska a smetí proplétá všemi zdánlivě nesourodými aspekty příběhu a spojuje je.
Autor se nebojí ve svém díle prolínat přítomnost s minulostí, bravurně si hraje s nejrůznějšími tématy a úvahami, z nichž jedna je v knize stěžejní. Je to úvaha nad smetím, hmotným i duchovním, které zamořuje ulice, společnost, ale i lidská srdce. Které sebou mnohdy vláčíme zbytečně, aniž bychom si v sobě uklidili a zahlédli tak pod nánosem zbytečností to, po čem doopravdy toužíme.
Vynikající jsou i popisy jednotlivých postav, jejich charakterů, kladů i slabostí. Díky propracovaným detailům si dokážeme snadno představit Darju i manželku hlavního hrdiny a jejich dětí. Víme, jak na nás působí jednotliví metaři pražských ulic a známe jejich životní cíle i hodnoty. Dokážeme se vcítit do mnoha situací, a některé nám připadají až překvapivě blízké.
Z mého pohledu není přímá řeč v knize příliš zastoupena, nebo jen natolik, aby se dál posouval děj příběhu. Obsahuje však dialogy nebo přímě věty, které jsou často součástí té či oné vzpomínky, avšak není to nic rušivého – naopak. Za každým nepřímým dialogem nebo větou se skrývá určité poselství, hlubší myšlenka, nebo podnět ke čtenářově zamyšlení.
„Opotřebované věci odklízíme na skládku a skládky rostou až do nebeské výše. I skládky odložených lidí, které v podvečer už nikdo blízký neosloví, s nimiž nikdo neusedne ke společnému stolu kromě snad stejně opuštěných hostů. Ještě se snaží vyloudit na rtech úsměv a v nitru probudit nějakou naději, ale ve skutečnosti jimi už proniká zatuchlý pach odloženosti.
A mě bys takhle odložil? Zeptá se Darja. A jindy řekne: Je to jejich vina. Každý je zodpovědný za svůj osud i za svůj pád, nikdo druhý ho nemůže zachránit.“
V celkovém porovnání Klímova díla si troufám tvrdit, že je pro něj charakteristický právě jeho zájem o podstatu lidského bytí, o lidské svědomí, či schopnost člověka nalézt štěstí za každé životní situace, což dokládá i tento román. Autor také často v knihách používá autobiografické prvky. V několika jeho dílech se například objeví, nebo jen mihne dívka či žena s plavými vlasy a Klímův věrný čtenář tak má možnost hádat, zda-li toto ženské stvoření skutečně existovalo.
Místy se v knize čtenář i zasměje milým slovním obratům a výrazům, jejichž důležitost je všem okamžitě zřejmá, a které se každému nadobro zaryjí pod kůži. Příkladem budiž yerkština, což je název jednoduchého jazyka, čítajícím jen několik desítek základních slov, pro snadné dorozumívání se člověka s opicemi. Tímto výrazem pak autor označuje vše prostoduché a ubíjející, čímž přibližuje čtenáři bezvýraznost a šeď tehdejší společnosti. Mnohem častěji však autor rozjímá o citlivosti lidské duše a celým románem se pak prolíná pokorná životní moudrost.
Kniha nutí čtenáře k zamyšlení, není to oddechové čtivo, zároveň však vtáhne čtenáře do děje a nepustí ho. Umožní mu prožívat pocity, které možná sám zažil, a se kterými se může nejednou ztotožnit.
Mám-li označit slabší místa této knihy, přiznám se, že stojím před nelehkým úkolem. Jedním nesporným faktem je určitá vyhraněnost. Rozhodně se nejedná o dílo, které by bylo oceněno všemi čtenáři, ať už pro jeho zpracování, tak pro určitou ponurost, která je v knize všudypřítomná. Rovněž zůstává otázkou, nakolik je Klímův rukopis, a vůbec celá samizdatová tvorba, nadčasová. Dokáží tato díla ocenit i další generace? Dokáží dnešní mladí lidé plně procítit atmosféru bývalého politického režimu naší země, který vystavoval jednotlivce zkouškám, se kterými se dnes nesetkávají?
Ať tak či onak, pokud se čtenář najde v Klímově stylu psaní, jistě mi potvrdí, že je z toho láska na celý život. Jeho dílo nutí neustále se zamýšlet a hledat vícero souvislostí. Pokud ji chce čtenář skutečně docenit, potom doporučuji se ke knize vrátit i po několika letech. Já osobně jsem ji jinak vnímala ve svých dvaceti letech, kdy mou pozornost přitahoval především milostný trojúhelník hlavních postav románu, a jinak ji vnímám teď, s odstupem téměř dvou desetiletí. Vracet se ke knihám Ivana Klímy je pro mne takřka totéž, jako vracet se do rodného domova, plného pochopení.
Věhlas této knihy za hranicemi naší země považuji za naprosto zasloužený a věřím, že román je knihou, ve které lze pokaždé objevit něco nového. Knihu bych doporučila spíše náročnějšímu čtenáři, který se bude k jednotlivým pasážím tohoto zdařilého dílka rád vracet.
Odměnou mu bude pohled do lidské duše, neohraničené žádnými mantinely…..
