Po dlouhé době jsem se setkala s Petrou, jednou z mých kamarádek, pamatující naše společná školní léta. Poznala jsem ji už na dálku, když na mě zamávala z protějšího chodníku a nechybělo mnoho, a samou radostí z našeho setkání se vrhla pod kola právě projíždějícího mercedesu. Řidič na ni vztekle zatroubil, a ona mu na oplátku poslala vzdušný polibek, spolu s nefalšovaným hollywoodským úsměvem. Musela jsem se pousmát a s potěšením zkonstatovat, že někteří lidé prostě nezestárnou, ba ani nezmoudří. A hlavně se za žádnou cenu nezmění, a to jak ve svých názorech, tak i ztřeštěných nápadech...
Zatáhla mě ihned do jedné z přilehlých kaváren a ještě než jsme se stihly usadit, vymámila ze mě knížky, které jsem jí už dlouho slibovala.
„Prosím Tě, jak ty to jenom děláš?“ zeptala se okamžitě, když listovala stránkami knih.
„Máš dvě děti, dům, zahradu, práci... a do toho ještě píšeš knihy. Kde na to prosím Tě bereš čas?“ Zahrnula mě spoustou otázek, na které chtěla urychleně znát odpověď...
Bylo mi jasné proč. Nikdy se netajila tím, že taky ráda píše, ale protože je matkou roztomilých dvojčat, a její děti sotva kdy chvíli posedí, nikdy nedopsala ani jednu jedinou stránku čehokoliv, co se kdy snažila položit na papír. Bylo vidět, že je jí to líto, že je její mysl plná dojmů, emocí i názorů, které by tak ráda zhmotnila v tištěné knize, ale bohužel... Doposud se nezdařilo.
Hodinka pro psaní
Pokud je některá z vás, která právě čte tyto řádky, stejná jako moje milovaná Petra, pokusím se podělit o můj vlastní recept, jak se konečně nejen odhodlat ke psaní, ale především si najít čas, které každé psané dílko prostě potřebuje. Toto není nějaký komplexní ucelený návod, jak napsat knihu, ale spíše jen několik drobných rad, díky kterým se mnoho z vás může odlepit od země a vznést se do krás spisovatelských výšin. :)
Lze tedy vychovávat děti, chodit do práce a do toho všeho ještě psát? Ano, lze..., ale jde to dost těžko.
Co si budeme namlouvat. Všechno chce své. Děti potřebují poradit s domácími úkoly, myčka na nádobí se sama nenaskládá a v pračce se právě dopralo prádlo. Je toho hodně, co musíme stihnout, ale přeci jen, ne každý den to tak musí být. Na psaní ve své podstatě nepotřebujeme nekonečně mnoho hodin. Stačí i jen krátký čas, který si však přesně vyhradíme v našem týdenním programu a pamatujeme na něj. Co takhle říct si, že každou neděli dopoledne si v klidu sedneme k počítači a nenecháme se vyrušovat?
Vím, co mi chcete namítnout... přijdou děti, budou chtít to a nebo ono...
Velmi dobře to znám. A také vím, že děti přijdu jenom proto, protože si myslí, že mohou, že nemáte nic důležitého na práci. Pokud jim vysvětlíte, že chcete jen hodinku pro sebe, a potom si s nimi budete zase hrát, časem si na vaši psací hodinku přivyknou a zabaví se samy. Ba co víc, po několika „psacích nedělních ránech“ zjistíte, že vás až tak moc nepotřebují. Najdou si zábavu samy a z jedné hodinky budou třeba i dvě. A pokud máte malé dítě, které chodí po obědě spát, psací hodinka se pak přímo nabízí.
Je to tak milé dámy.... mít hodinku či dvě týdně samy pro sebe, opravdu není zločin.
Žijte svým příběhem
Jistě některé z vás namítnou, že jedna hodinka týdně nestačí, a že s jednou takovou hodinkou byste váš román nedokončily ani za sto let. Ano, máte pravdu, ale....
Já osobně, pokud právě na něčem pracuji, tak příběhem, který vyprávím, žiji celý den. Mám neustále při ruce zápisník s tužkou (mé pokrokovější virtuální přítelkyně mají jistě mobil, tablet...) a zaznamenávám si své postřehy a myšlenky, které ke mě v souvislosti s knihou během dne přichází. Někdy je to jen pár slov, jindy popíšu i celou stranu zápisníku. Mé nápady potom zpracuji ve své psací hodince, kdy se k nim prakticky jen vrátím a pokračuji tam, kde jsem už jednou vlastně byla...
K tomu, aby toto všechno fungovalo, je potřeba, aby jste měly jasný děj příběhu. Musíte vědět, kam se bude ubírat, jak se bude klikatit a jaké literární postavy se budou v knize objevovat. Toto je nutné si předem ujasnit ještě dříve, než skutečně začnete psát. Některým z vás postačí, když si vše předem pouze promyslí, já osobně si děj příběhu a hlavní postavy předem rozepíšu do zápisníku, tam, kam si později zaznamenám své dodatečné nápady. Ke struktuře příběhu se potom vracím a pracuji s ním.
Toto jsou milé čtenářky moje rady a tipy, které se osvědčily mě samotné. Dost možná, že některým z vás příliš nepomohou, protože každá z nás je prostě jiná, a ne všechno vyhovuje všem. Na druhou stranu, jejich prostřednictvím si můžete najít svůj vlastní způsob, jak začít konečně psát.
Určitě to prosím vyzkoušejte... Krásných knih, totiž není nikdy dost a náš život bez nich, by byl o mnoho chudší.
S pozdravem,
Jitka
